o nás
Zdravíme Vás všechny, kdo jste otevřeli naše stránky.
Slušností je se představit, takže tak učiníme i my, a protože hlavní slovo v naší psí i lidské smečce má naše panička Lenka padl i tento úkol na ni. :-)
Budu se tedy snažit Vás s námi se všemi seznámit jen mě příroda obdařila docela "slušnou" slovní zásobou a "kapánek" proříznutější pusinkou, tak doufám, že mi nebude dělat problém ukončit toto psaní a nebudu Vás moc nudit. :-)
Vždycky jsem byla "ujetá" na všechno co má minimálně dvě nohy ... nejlépe čtyři. Pouliční ratlíci kočičky a jiná možná havěť u nás doma nebyla ničím zvláštním. Dopracovala jsem to tak daleko, že se u nás doma zabydlel na rok i kůň. Jenže časově je to přece jen hodně náročný koníček, takže jsem svoje čtyřnohé miláčky omezila na fenu Novofundlandského psa bez PP. Časem k ní přibyla i fena RTV .
Později mě ale život zavál z "rodného hnízda" do jiných končin, a tak moje milovaná "fundlaňďačka Kelinka" musela zůstat u mých rodičů, protože jí bylo už 8 let a navíc pobývala na naší zahradě se sestřinou vlčačkou a těžko by už snášela odloučení.
Abych trošku zahnala smutek pořídila jsem si psa Leonbergra Sorbona a jezdili jsme Keli navštěvovat.
Už v té době mě fascinovala "bojová" plemena. Již zmiňovaná rotvajlerka nejraději "bojovala" na mém klíně v objetí mého tehdy asi pětiletého synovce. Tato skutečnost mě čím dál víc přesvědčovala o tom, že zmíněná AGRESIVITA bojových psů je v něčem, nebo spíš v někom úplně jiném než v těchto plemenech.
V té době ale nebyla vhodná příležitost si takového bafíka pořídit, a tak jsem měla aspoň dost času přemýšlet o tom, jestli můj další pes bude Brazilská fila, Amstaf, Stafbulík nebo jiné "krvelačné plemeno"
Osud tomu chtěl a navštívila jsem jednoho chovatele SBT a po této návštěvně jsem byla už stoprocentně rozhodnutá, že můj další pejsek bude stafík. Mamka štěňátek, ač mě nikdy neviděla mě totiž při mé návštěvě totiž doslova "sestřelila" a já dosedla zadnicí na zem.
Potom následovalo "agresivní :-) stafbulí líbání" a bylo jasno.
Život ale není peříčko a proto jsem se zase stěhovala o kousek dál i se svým Sorbonem.
Abych to neměla tak jednoduché, přištědřil mi život další smutnou ránu. Po návratu z nemocnice jsem nakoupila zvířátkové inzerce a začala pátrat.
Netušila jsem co tím způsobím. Můj manžel (tehdy ještě přítel) se totiž znovu "zamiloval až po uši :-)" Odjeli jsme se podívat na poslední štěňátko z vrhu do chovatelské stanice SNUG.
Čekalo nás malé ušaté "cosi" co vypadalo spíš jak veverka :-) , ale svým temperamentem a přítulností nás "TO" doslova uchvátilo. Z původního: "jenom se na ně podíváme" jsme se domů nevraceli dva, ale tři s přesvědčením, že: NIKDY NEBUDEME "BLBNOUT" V KRUHU NA VÝSTAVĚ … vždyť to ňuňátko mám jen jako bolístku na bolavou dušičku.
OMYL
Dne 29.10.2005 se začala psát nová historie našeho života.