L-2-HGA ( L-2-hydroxyglutarová acidurie) u stafordšírských bulteriérů

je neurometabolické onemocnění, pro něž jsou typické zvýšené hladiny kyseliny L-2-hydroxyglutarové v moči, plazmě a mozkomíšním moku.
L-2-HGA  postihuje centrální nervovou soustavu, přičemž klinické příznaky se obvykle objeví ve věku  6 měsíců až jeden rok (mohou se však objevit později). Symptomy zahrnují epileptické záchvaty, „vratkou“ chůzi, třes, svalovou ztuhlost v důsledku námahy nebo rozrušení a změněné chování.
K mutaci nebo změně struktury genu pravděpodobně došlo spontánně u jediného psa, jakmile se však tento gen rozšířil do populace, dědí se z generace na generaci, jako jakýkoli jiný gen. Onemocnění vykazuje autozomálně recesivní způsob dědičnosti: aby mohl být pes onemocněním postižen, musejí být přítomny dvě kopie defektního genu (jedna zděděná od každého z rodičů).
U jedinců s jednou kopií defektního genu a jednou kopií normálního genu – nazývaných nositelé  onemocnění – se  příznaky onemocnění neprojevují, mohou však přenášet defektní gen na své potomky.
Při zkřížení dvou jinak zjevně zdravých nositelů onemocnění, bude onemocněním postiženo  (průměrně)  25 % potomků,  u 25 % se gen nebude vyskytovat a  50 % jedinců bude nositelem onemocnění.         

Mutace odpovědná za onemocnění byla v nedávné době objevena organizací Animal Health Trust.  Pomocí informací z uvedeného výzkumu jsme pro toto onemocnění vyvinuli test DNA.  Tento test neslouží jen k diagnostikování psů postižených onemocněním, ale může detekovat i psy, kteří jsou nositeli mutace,  nevykazují žádné příznaky onemocnění, ale mohou produkovat postižená štěňata. Nositele onemocnění nebylo možné detekovat prostřednictvím dříve dostupných testů, tj. testů krve nebo moči, které stanovily zvýšenou hladinu L-2-hydroxyglutarátu, ani pomocí vyšetření magnetickou rezonancí.

Obvykle bude v populaci podstatně vyšší počet nositelů onemocnění než postižených zvířat. Takové nositele onemocnění je nutné z chovné populace odstranit, neboť představují skrytý zdroj onemocnění, který může kdykoli produkovat postižené psy. 

NEGATIVNÍ (CLEAR): pes má 2 kopie normálního genu, L-2-HGA u něj nevznikne ani nepředá kopii mutovaného genu L-2-HGA žádnému potomkovi.

NOSITEL ONEMOCNĚNÍ (CARRIER): pes má jednu kopii normálního genu a jednu kopii mutovaného genu, který způsobuje L-2-HGA. L-2-HGA se u něj nevyvine, ale předá gen L-2-HGA    50 % svého potomstva (průměrně).

POSTIŽENÝ JEDINEC (AFFECTED): pes má dvě kopie mutovaného genu L-2-HGA a je L-2-HGA postižen. V některé fázi života se u něj L-2-HGA vyvine za předpokladu, že bude žít do příslušného věku.  Nositelé onemocnění mohou být kříženi se psy, jejichž nález je negativní. Průměrně 50 % takového vrhu bude negativní a nositelů onemocnění bude  50 %. Při takovém krytí se nenarodí postižená štěňata. U štěňat, která budou použita v chovu, by mělo být provedeno testování DNA, aby bylo stanoveno, zda jsou nositeli onemocnění, či nikoli.

HC - Dědičná katarakta (šedý zákal) je  stafordšírských bulteriérů

známa jako dědičné onemocnění od konce 70. let 20. století. U postižených psů vzniká šedý zákal na obou očích v ranném věku. Onemocnění není vrozené, takže čočky jsou po narození normální, ale katarakta se objeví ve věku několika týdnů nebo měsíců a postupně, ve věku  2 až 3 let zvířete, přechází do katarakty úplné (a následné slepoty) . 

K mutaci nebo změně struktury genu pravděpodobně došlo spontánně u jediného psa, jakmile se však tento gen rozšířil do populace, dědí se z generace na generaci, jako jakýkoli jiný gen. Onemocnění vykazuje autozomálně recesivní způsob dědičnosti: aby mohl být pes onemocněním postižen, musejí být přítomny dvě kopie defektního genu (jedna zděděná od každého z rodičů). U jedinců s jednou kopií defektního genu a jednou kopií normálního genu – nazývaných nositelé  onemocnění – se  příznaky onemocnění neprojevují, mohou však přenášet defektní gen na své potomky. Při zkřížení dvou zjevně zdravých nositelů onemocnění bude onemocněním postiženo  (průměrně)  25 % potomků,  u 25 % se gen nebude vyskytovat a  50 % jedinců bude nositelem onemocnění.

Mutace odpovědná za onemocnění byla v nedávné době objevena organizací Animal Health Trust.  Pomocí informací z uvedeného výzkumu jsme pro toto onemocnění vyvinuli test DNA.  Tento test neslouží jen k diagnostikování psů postižených onemocněním, ale může detekovat i psy, kteří jsou nositeli mutace,  nevykazují žádné příznaky onemocnění, ale mohou produkovat postižená štěňata. Obvykle bude v populaci podstatně vyšší počet nositelů onemocnění než postižených zvířat. Takové nositele onemocnění je nutné z chovné populace odstranit, neboť představují skrytý zdroj onemocnění, který může kdykoli produkovat postižené psy.

V současné době je test dostupný a informace o zasílání vzorků ke zpracování jsou uvedeny dále.

Chovatelům budou zaslány výsledky identifikující jejich psa jako zvíře patřící do jedné z následujících kategorií.

NEGATIVNÍ (CLEAR): pes má 2 kopie normálního genu a  dědičná katarakta u něj nevznikne ani nepředá kopii genu dědičné katarakty žádnému potomkovi.

NOSITEL ONEMOCNĚNÍ (CARRIER): pes má jednu kopii normálního genu a jednu kopii mutovaného genu, který způsobuje dědičnou kataraktu. Dědičná katarakta se u něj nevyvine, ale předá gen dědičné katarakty 50 % svého potomstva (průměrně).

POSTIŽENÝ JEDINEC (AFFECTED): pes má dvě kopie mutovaného genu dědičné katarakty a je dědičnou kataraktou postižen. V některé fázi života se u něj dědičná katarakta vyvine za předpokladu, že bude žít do příslušného věku. 

Nositelé onemocnění mohou být kříženi se psy, jejichž nález je negativní. Průměrně 50 % takového vrhu bude negativní a nositelů onemocnění bude  50 %. Při takovém krytí se nenarodí postižená štěňata. U štěňat, která budou použita v chovu, může být provedeno testování DNA, aby bylo stanoveno, zda jsou nositeli onemocnění, či nikoli.

ZÁKLADNÍ INFORMACE

L-2 hydroxyglutarová acidurie a dědičná katarakta se u stafordšírského bulteriéra dědí jako autozomálně recesivní onemocnění. V rámci organizace Animal Health Trust byly vyvinuty testy pro identifikaci obou příslušných mutací.  Znamená to, že vzorek DNA jedince plemene stafordšírský bulteriér může být analyzován, aby se zjistilo, zda se u psa obě tyto mutace/onemocnění nevyskytují, zda je jejich nositelem, nebo zda je jimi postižen.   Dostupnost obou těchto nových testů je pro chovatele stafordšírských bulteriérů velkým přínosem, neboť jim umožňuje vybírat v rámci chovatelských programů jedince s ohledem na tyto specifické mutace a snížit tak výskyt obou mutovaných genů v budoucích generacích.  Je zřejmé, že všichni, kdo se podílejí na chovu a registraci vrhů stafordšírských bulteriérů, musejí spolupracovat, aby se zajistilo, že tyto nové testy DNA budou pro plemeno SBT maximálním přínosem.

· U všech potenciálně chovných jedinců by mělo být provedeno testování DNA ještě před tím, než budou použiti v chovu.
· Identifikovaní nositelé onemocnění by neměli být pářeni se psy, jejichž DNA nebyla testována, ani se zjištěným nositelem onemocnění.
· Na identifikovaných nositelích onemocněních lze chovat, ale smějí být pářeni pouze se psem, u něhož byl testem DNA zjištěn normální gen. Tento postup umožní, aby nositelé onemocnění, kteří mají kvality, jež by byly pro budoucí generace přínosné, mohli tyto kvality, jako je například správný plemenný typ a temperament, předávat dál.

· Pokud se chovatelé rozhodnou pářit psa, u něhož bylo testem zjištěno, že je nositelem onemocnění, se psem, který je nositelem normálního genu, je nutné u vyprodukovaných štěňat testovat DNA, aby bylo zjištěno, která jsou nositeli mutovaného genu a která genu normálního. Identifikovaní nositelé onemocnění by pak měli být chovatelem označeni následujícím způsobem:   „potomci nejsou vhodní pro registraci“ a Kennel Club by měl toto označení potvrdit.  U ostatních plemen začaly náklady na testování vrhů představovat problém a v těchto případech jednotlivé chovatelské kluby přijaly pravidlo, že chovatelé nemusejí provádět testování DNA u všech štěňat z vrhu nositele onemocnění připářeného s jedincem, který má normální gen, ale všechna netestovaná štěňata musejí být označena výše uvedeným způsobem (potomci nejsou vhodní pro registraci).    

Znalost recesivních genů

Recesivní geny u psů odpovídají za mnoho charakteristik, jako je například vznik modré nebo játrové barvy srsti, a většina z nich nemá vliv na zdraví psa. Několik jich však působí zdravotní problémy. U stafordů byly popsány dva – dědičná katarakta (HC), která způsobuje slepotu mladých psů, a L-2-hydroxyglutarová acidurie (L-2-HGA), metabolické onemocnění, které postihuje mozek a způsobuje záchvaty, jež mohou být chybně diagnostikované jako epilepsie.

Všichni psi mají dvě kopie každého z tisíců genů, kromě jednoho pohlavních chromozomu u samců. Jedna kopie každého genu  pochází od otce a druhá od matky. Kopie každého genu nemusejí být identické, ale každá má naprosto stejnou polohu na příslušném chromozomu. Rozdíly mezi páry genů, mutace, jsou důsledkem drobných biochemických chyb, k nimž došlo někde během procesu replikace a přenesly se z generace na generaci.

U recesivních genů „původní“ varianta, kterou nazveme „X“, produkuje „normální“ účinek, pokud je přítomna jedna kopie „X“. Pokud v určitém okamžiku dojde k mutaci, jejímž důsledkem je recesivní varianta „x“, bude dosaženo normálního účinku, pokud je v páru s „X“. „X“ je tedy považována za dominantní vzhledem k „x“, nebo, jinými slovy, „x“ je recesivní vzhledem k „X“. Kombinace X/X bude mít přirozeně normální účinek, ale pokud vznikne kombinace x/x, může výt výsledný  účinek naprosto odlišný.

Jak jste si již uvědomili, jsou u HC i L-2-HGA možné tři kombinace genů:

  1.      X/X – pes není klinicky postižen a není nositelem onemocnění, neboť nemá variantu „x“ a nemůže ji tedy předat svému potomstvu.

  2.      X/x – pes není klinicky postižen, ale je nositelem onemocnění, neboť má variantu „x“, kterou předá zhruba polovině svých potomků.

3.      x/x – pes je postižen příslušným onemocněním a kdyby byl použit v chovu, musí předat defektní gen „x“ všem svým potomkům.

Cílem jakýchkoli kontrolních opatření musí být zabránit tomu, aby se narodila jakákoliv klinicky postižená zvířata a nakonec vyloučení  defektního „x“ z chovné populace. Díky vývoji laboratorních testů na recesivní geny, které způsobují tato dvě onemocnění (testy L-2-HGA jsou již k dispozici), je jako první krok nutné zabránit páření dvou nositelů onemocnění – toto by mělo zajistit provedení testu otce i matky ještě před krytím. Jediným způsobem, jak bylo dříve možné zjistit, zda je pes nositelem onemocnění, byla skutečnost, že produkoval postižené potomstvo.  Pečlivým výběrem by se chovatelé, kteří mají linie postižené kterýmkoli z obou onemocnění, měli být schopni defektních genů zbavit během dvou nebo tří generací a zároveň si zachovat  požadovanou kvalitu chovné základny.

Je zjevné, že pokud by nebyli v chovatelských  programech využíváni vůbec žádní nositelé onemocnění, brzy by došlo k eliminování recesivních genů pro  HC a L-2-HGA a tento postup by našel své zastánce. Zároveň by to však způsobilo možné vážné omezení genofondu, a to i u plemen, jako je staford, která mají genofond relativně velký, a nechtěně by to mohlo umožnit výskyt dalších genetických defektů.    

Zde použité texty jsou výtahy z překladu originálního textu na  www.staffords.co.uk